30.11.2016
ReCyklace
ReHumor

Zpověď depresivní plastové lahve…

Po nečekaném vědeckém zjištění, že i rostliny mají city, tedy alespoň ve chvíli, kdy je pojídáte, přicházíme s dalším velikým vědeckým odhalením, a to, že i plastové lahve mohou mít psychické stavy.
Jedna nejmenovaná PET lahev, říkejme jí tedy proto slečna L., se nám svěřila se svými těžkostmi, které najednou zmizely. Zajímá vás jak? Čtěte dál!

„V naší obci bylo jednoho dne zavedeno tzv. pytlování. Dlouho jsem nevěděla, co to může znamenat a co to přinese do mého života. Ale trošku jsem se bála. A pak to přišlo. Bylo to nečekané a nikdo se neptal, zdali chci, nebo ne, ale já se octla v pytli. Úplně na dně. Na několik týdnů. Všude kolem jen tma a nejistota. Snažila jsem dovolat někomu známému, ale všude kolem bylo tolik dalších věcí, které se překřikovaly a hledaly kamaráda…
Navíc jsem si připadala, jako by na mě někdo dupnul! Postrádala jsem všechen ten vzduch, který jsem kdysi měla v plicích. A taky bublinky, jimž se mezi námi PETkami říká motýlci, které mi dříve poletovaly v bříšku (tak se mezi námi říká plnicímu prostoru).
Nejdřív jsme si s kolegy a kolegyněmi mysleli, že je to pokus o jakousi skupinovou terapii nedostatkem osobního prostoru. Po týdnu jsme se zmohli na humor jen stěží. Znáte takové ty kurzy, kde se lidé učí zpívat v naprosté tmě? Třeba to mělo být ono…

A najednou světlo!

 

 

 

Místo toho nás neznámá ruka začala vláčet po kamíncích. Bolelo to, ale aspoň už jsme si mohli vidět na etikety a trošku přidušeně se zdravit.
Vypadá to, že jsem mezi svými – samý plast. Tamhle obal od kapesníků, tu zase kelímek od jogurtu. Občas mi sice vytekla trocha z nedopitých lahví na hrdlo, ale i to se dalo přežít.

Dlouho jsme byli vezeni. Odhadovala bych tak 200–300 kilometrů. Snad to není únos, napadlo mě a úzkost dosahovala maxima. Ale pak jsme zastavili a byli přeloženi jinam.
O zvuku, který jsme slyšeli zpovzdálí, nám vyprávěli služebně starší kolegové na přepážkách pultů supermarketů. Ti z oddělení papíru a oblečení. Prý je to něco jako tobogán – jako když projedeš nekonečným tunelem a na konci už je jen blaho.
Že bych se toho dočkala? Začala jsem se trošku těšit. Po všech těch týdnech nicnedělání a tmy…
A pak to přišlo. Někteří se sice tlačili a trochu jsme se i potloukli. Stále jsem zdůrazňovala, že to není punkový koncert a že tanec zvaný pogo není na místě. TRRRRRRRRR DRRRRRRR udělal stroj a já byla celá naměkko!

A teď již jsem členkou komunity slušivých batůžků, které jejich majitelé užijí nejméně pět let.
Tedy pokud se k nám budou hezky chovat.

Text: H. Kistanov
Ilustrace: V. Strejček

Share on FacebookTweet about this on TwitterPin on PinterestEmail to someone
Sdílet
štítky
Nejčtenější články
Moderátorka, scénaristka a recyklátorka...
25.04.2017
Přečtěte si reportáž z unikátního workshopu...
26.04.2017
Po Kláře Vytiskové, Katovi nebo Kuřeti v podvazkách tady dnes máme herce Kryštofa Hádka...
11.04.2017
štítky
Další z této kategorie
Všechny související
Nebojte se, bude to sice opravdu Hrůza, ale taky hrozně fajn zážitek.
25.04.2017
Moderátorka, scénaristka a recyklátorka...
25.04.2017
Plastové tašky budou už jen za peníze!
25.04.2017