Zdroj: Jan Hocek - Via Czechia

Jan Hocek prošel Česko od východu po západ: I u nás lze zažít dobrodružství!

Jan Hocek už přes 30 let cestuje po světě, ale také po Česku. Za sebou má nejzajímavější traily napříč zeměkoulí i projekt, kterému se věnoval v době pandemie: Via Czechia.
Jde o nejdelší turistické a poutní dálkové trasy u nás, které mapuje několik knih.
S nadšeným fotografem, publicistou a cestovatelem jsme si povídali o putování po Česku i mimo něj. A došlo také na to, jak je to u nás s odpadky i požáry. Více v exkluzivním rozhovoru s Janem Hockem na Samosebou.cz!

S Janem Hockem jsme si o Via Czechia popovídali a získali také mnoho praktických tipů na putování přírodou, které lze skvěle využít třeba na některé z tras Čistou přírodou.
A pozor – dozvíte se také, jak je to s bivakováním nebo jak správně v přírodě vykonat potřebu!


Jak byste se popsal? Jste spíše cestovatel, fotograf, nebo spisovatel?

Knížek jsem už napsal a nafotil skoro deset. Já to beru tak, že spisovatel píše romány, já se zabývám spíše naučnou literaturou, knihami o cestování.
Jako první jsem napsal Nejhezčí túry světa (2005), kde jsem shrnul svoje dálkové putování pěšky po světě. Objížděl jsem svět a procházel ty nejhezčí túry – ty, které já považuji za nejhezčí, i ty, které jsou světově známé a ví se o nich, že jsou krásné a slavné.

No a pak v roce 2019 při covidu, kdy se v podstatě přestalo do zahraničí cestovat, se vše změnilo. Mám malou cestovku, kde opadl zájem, když cestovat skoro nešlo, a já se začal naplno věnovat projektu Via Czechia, který jsem měl vymyšlený jako takové hobby.
Chtěl jsem postupně vymyslet a projít trasy napříč Českem a postupně o tom napsat knížky… Ale tím, že se nedalo nic jiného dělat, tak jsem za první rok udělal hned dvě trasy: obkroužil jsem Česko, a tak vznikla Severní stezka a Jižní stezka. Knížky vyšly, je o ně obrovský zájem a já teď připravuji další.

Povídali jsme si s Janem Hockem o Via Czechia a získali jsme také mnoho praktických tipů na putování přírodou. (Zdroj: Jan Hocek – Via Czechia)

A víte tedy z ohlasů, že si to lidé procházejí a že je ty knihy lákají k tomu si to zkusit?

Chtěl jsem hlavně inspirovat lidi, projít hraniční trasy, hezky je nafotit a ukázat, že se dá kontinuálně projít Česko napříč, nemusíte to jít celé, můžete si z toho vybrat, co chcete, nebo to můžete postupně spojovat a říct si, že si na to vyhradíte třeba rok nebo 10 let, abyste to zvládli. 
Mám rád mapy, jsem dost geograficky založený a jako průvodce jsem naučený neopomíjet praktické detaily, takže jsem tomu dal důkladně propracovaný systém. Každá trasa je kupříkladu rozdělená na etapy a každá z nich končí tam, kde se dá spát v penzionu nebo na horské chatě.
Všechny stezky jsem zároveň chtěl připravit jako poutní trasy, a proto jsem do nich zařadil poutní místa, kterých je v Česku opravdu hodně a my to často ani netušíme.
Vše je dobře propojené s veřejnou dopravou, s vlaky, což myslím, že k tématu udržitelného cestování patří. Sám jsem vůbec nevyužíval auto, všechny přesuny z domova na trasy a zpět jsem absolvoval vlakem.


A máte konkrétní ohlasy? Že ty trasy opravdu lidé chodí?

První ohlas je počet prodaných knih, na kterém je vidět, že to lidi opravdu zajímá.
Občas mi někdo napíše, že děkuje za inspiraci. A potom existuje facebookový profil, který jsem založil, abych ty, co to zajímá, propojil, a také diskusní skupina, která má dnes přes 17 tisíc členů, což spolu s tou stránkou je přes 30 tisíc lidí! Tam vidím zpětnou vazbu.
Lidé tam vkládají svoje příspěvky, dotazují se, diskutují nebo třeba shánějí parťáka na společné putování.
Na trasách jsou tzv. přátelská místa – ta jsou zapojena do poutní trasy a poutníkům nabízejí služby navíc – kupříkladu ubytování na zahradě, doplnění vody nebo potravin, informační centra nabízejí třeba možnosti úschovy zavazadel, jsou tam ubytovací zařízení, která nabízejí slevy, a tak dále.

Stezky Via Czechia představují ucelený, důkladně zmapovaný a podrobně popsaný systém nejdelších turistických a poutních dálkových tras v České republice. (Zdroj: Jan Hocek – Via Czechia)

Takže pointa těch výletů je, že vždy končí místem, kde se dá přespat?

Když jsem trasy plánoval, tak jsem si předsevzal pár bodů, kterých jsem se chtěl při plánování držet. Chtěl jsem kupříkladu, aby každá pěší etapa (tedy přibližně každých 20–25 km) končila v místě, kde putující najde spolehlivé spaní pod střechou.
Tím pádem každý, kdo chce stezky projít, ví, že má jistotu a nemusí bivakovat nebo využívat stan.

Druhá věc jsou kempy nebo tábořiště, zhruba polovina etap končí na místech, kde se dá oficiálně stanovat – je tam buďto kemp, tábořiště, nebo „nouzové nocležiště“. A pak jsou místa, kde lidé bivakují. Těch lidí je také docela dost! A já v té knize popisuji pravidla pro bivakování v Česku.

Málokdo to ví, že víceméně všude v ČR můžete přespat ve volné přírodě. Má to nějaké regule: nesmíte „tábořit“, to znamená, že by se neměl rozdělávat oheň v lese a neměl by se stavět stan – bivakování je definované jako přespání pod širákem, pod celtou, v hamace nebo v přístřešku. Možností je hodně a ke všem trasám jsem vytvořil itinerář, kde jsou tato místa vyznačená.


Když zmiňujete přespání v přírodě: objevuje se v regulích pro bivakování také nějaká zmínka o odpadech, například že nesmíte na těchto místech za sebou zanechávat odpad?

Tohle je úplná samozřejmost! Pro mě tedy rozhodně – člověk prostě nezanechává odpad v lese nebo obecně v přírodě. Vše by si měl každý odnést s sebou!
Když jdete po turistické trase, tak tu a tam odpadkový koš najdete. Ale v přírodě, v divočině, v lesích koše nejsou. To si musí každý odnést domů nebo na nejbližší místo, kde lze odpad vytřídit. Měla by to být zásada číslo jedna!

Co na odpad nosíte vy? Jaký byste dal praktický tip, co se týče odnášení odpadu?

Já to řeším tak, že mám sáček nebo kapsu v batohu, kam vše, co dosloužilo, dávám. Ale ono toho není moc! Pití máte v láhvi, co používáte opakovaně – to jsou nejrůznější plastové láhve nebo termosky, kam si doplňujete vodu.
Pokud jde o jídlo, tak například když si koupíte housku, odnesete si ji z krámu v mikrotenovém sáčku a ten můžete používat jako odpadkový sáček.
Odpadky moc místa nezaberou, protože správně se mají sešlápnout. Jídlo se dnes balí občas dost komplikovaně, čehož nejsem úplný příznivec, ale tak to prostě je. Ale nevidím opravdu nejmenší problém vše odnést s sebou.

V zákoně o bivakování je věta, že by člověk měl místo zanechat po přenocování tak, jak ho našel, to znamená, že přijdete na palouk, líbí se vám tam, najdete si místo na spaní, na zem položíte karimatku, spacák, nad sebe můžete natáhnout plachtu, přístřešek, vyspíte se a ráno vše sbalíte, uklidíte, místo si projdete, jestli tam něco nezůstalo – ať už odpad, nebo věci, co byste mohli postrádat. Prostě nezanechat stopy.
Nocování v přírodě je zajímavé tím, že v noci a hodně brzo ráno tu jste sami, takže zažijete ty tiché a klidné okamžiky. Ráno se zvednete, odkráčíte a nic za vámi nezůstane. Ideál!

Jan Hocek

V Česku je časté, že lidi, co jdou do přírody, mají potřebu oheň rozdělat. A je to docela problém, jak můžeme vidět na případu požáru v Českém Švýcarsku.

Lidé si neuvědomují, že oheň, i když vypadá jako uhašený, tam pořád může být a vítr ho rozfouká. Já sám jsem jeden požár lesa zažil – my jsme ho nezpůsobili, dostal jsem se k tomu náhodou – a musím říct, že je to dost nepříjemné!


Jak se stane, že se člověk dostane do lesního požáru?

Byl jsem v lese na brigádě, uklízeli jsme paseky po kácení lesů. Přišel lesák, zapálil hromadu větví a odjel pryč. Jenže se zvedl vítr a začalo to prohořívat. Tenkrát ještě nebyly mobily, takže jsme to museli hasit sami, tahali jsme vodu z potoka vzdáleného asi 100 metrů v igelitkách , protože jsme neměli kyblíky.
Hořící hrabanka připomíná doutnák a vy nemáte šanci s tím nic dělat. Takže jsme větvemi hrabali takové rigoly jako zábrany. Naštěstí se to nerozhořelo!

Další požár jsem zažil v národním parku Torres del Paine v Patagonii. Ten shodou okolností tenkrát založil Čech, byla to jeho neopatrnost při manipulaci s vařičem. My tam přijeli asi tři dny poté, co se to stalo.
Byl to dost nepříjemný zážitek – krajina byla pokrytá dýmem, že za jasného dne nebylo vidět slunce. Jihoamerická pampa hoří rychle, to jsou trávy, suché nízké stromy, silný vítr…


Takže obecně by se dalo říct, že v zahraničí si na tohle dávají lidé jdoucí tábořit do přírody větší pozor? Nesouvisí to u nás i se svobodomyslnou tradicí trampování? Nechci říct, že trampové jsou nezodpovědní, spíš mi jde o nějaký „esprit“ toho, že křižujete krajinu naprosto svobodně bez hranic…

Mám ten pocit. A chápu to – samozřejmě jako kluk jsem taky jezdil na trampy. Spávali jsme pod převisy a podobně.
Myslím, že pobyt v přírodě láká lidi, kteří chtějí být svým způsobem naprosto svobodní. Patří k tomu si třeba i rozdělat oheň, ale prostě se to nesmí – obecně by se neměl v lese rozdělávat oheň! Ale spousta lidí to dělá…
A covidové období do přírody přitáhlo lidi, kteří tam předtím nechodili, neumí to, neuvědomují si některá nebezpečí, a o to víc se s tím člověk pak setkává.


A jaká by byla vaše základní doporučení třeba právě pro tyto případy – pro lidi, co nejsou zvyklí se pohybovat v přírodě?

Myslím, že je dobré začít pomalu a postupně jednodenními výlety a postupně si trasy zkoušet prodlužovat. Klást si pomalu vyšší a vyšší cíle a náročnost.
Pro začátek si nevyberu týdenní přechod hor v zimě, ale zkouším se do toho postupně dostat, získat zkušenosti, přečíst si o tom něco nebo vyrazit se zkušenějším kamarádem.


Vy jezdíte sám?

Trasy Via Czechia jsem absolvoval částečně sám, částečně s manželkou, částečně i s celou rodinou.


Takže jde o trasy, které může zvládnout i mladší a méně zkušený výletník?

Samozřejmě. Česká republika nejsou Himálaje, terén máme víceméně nenáročný, ale podceňovat se to nesmí – Jeseníky, Beskydy, Krkonoše pokrývají lavinové oblasti, může přijít rychlá změna počasí, můžete zabloudit – nepodceňoval bych to.
Na druhou stranu máme nádhernou přírodu a hory, které jsou zvládnutelné opravdu pro každého.

Jan Hocek

Vždy musím znát svoje limity – naplánuji si, kolik ujdu za den kilometrů, podívám se, jaké má být počasí, udělám si časový plán, promyslím si, kde a jak budu spát, a podle toho si zabalím. To je základ.

Takže největší poznatek spočívá v tom, projít si to celé?

Pro mě to tak bylo. Já také někdy podnikám jednodenní okružní výlety. To je samosebou hrozně fajn, ale postup z bodu A do bodu B je něco trošku jiného.
Na takové cestě se můžete cítit jako objevitel, jdete a před vámi jsou hřebeny hor, horizonty a vy víte, že někde tam za tím je váš cíl a vy si tu zemi „objevujete“, i když je dávno objevená a zmapovaná.
Pro každého z nás to může být takové malé dobrodružství, nacházení míst, kde jsme nikdy předtím nebyli.
Pokud půjdete některou ze stezek Via Czechia, dostanete se do míst, kam běžní turisté vůbec nechodí. Těch míst je většina! Na 90 % tras za den nepotkáte třeba vůbec nikoho! Teď připravuji novou stezku, která povede středem Česka od východu k západu, a na ní jsou mnohá místa, kde taky nikoho nepotkáte.


Dal byste našim čtenářům doporučení z těch méně známých míst?

Třeba to úplně nejzápadnější pohoří Česka, Smrčiny – Ašský výběžek. Místo, kde se nachází nejzápadnější bod České republiky a kde začíná jak Severní, tak Jižní stezka Via Czechia.
To pohoří je zajímavé – málo turistů, vyhlídky, louky, čisté potoky. 
Pak Český les, což je pohoří, co navazuje na Šumavu, liduprázdné, bez turistické infrastruktury, můžete tam jít dva dny a nikoho nepotkáte.
Překvapením byla pro mě pohoří mezi Českem a Slovenskem – Beskydy, Bílé Karpaty a Javorníky. Tahle pohoří tvoří nádherný Karpatský hřeben se spoustou zajímavostí: na jaře tam kvetou orchideje, jsou tam nádherné louky a vyhlídky, hluboké lesy a spousty zvířat. 
Dal bych také tip na Nízký Jeseník – rozlohou naše největší pohoří, také víceméně bez turistů, kde třeba údolí Budišovky je velmi zajímavé.
Pozoruhodnou lokalitou jsou i Rychlebské hory, velmi izolované, donedávna úplně bez turistů a infrastruktury.


Co ta horší část putování, tedy littering (odhazování odpadků ve volné přírodě).
Setkal jste se někde s odpadky a s neukázněnými turisty? A máte pocit, že se to zlepšuje?

Mám pocit, že se to zhoršuje. Myslím, že většina lidí si svoje odpadky skutečně nosí domů a nepohazuje, nikdy jsem přímo neviděl nikoho nic odhazovat.
Ovšem hlavně s covidem a zvýšeným pohybem lidí v přírodě a hlavně těch, co tam předtím nechodili, jsem vypozoroval fenomén odhozených vlhčených ubrousků.

Jde o velký nešvar, kterého se dopouští spousta lidí, to množství je opravdu značné! Pro zajímavost – šel jsem s manželkou přechod Beskyd a říkal jsem jí o tom.
Byli jsme v lese a říkám jí: „Když teď uhnu z cesty a půjdu kousek stranou, tak tam stoprocentně vlhčený ubrousek najdu.“ Ona mi to nevěřila, tak jsem udělal tři kroky do bučiny a narazil jsem na obrovské množství ubrousků!

Tyhle vlhčené toaleťáky a ubrousky jsou nejhorší. V přírodě se tyto odpady nerozkládají nebo to opravdu trvá dlouho, navíc odpad obsahuje látky, které mohou mít negativní dopad na životní prostředí. Tohle je aktuálně velký problém.

Stezky Via Czechia jsou sepsané v knihách pana Hocka a své zážitky z putování si můžeme zapsat do praktického vandrovníku. (Zdroj: Samosebou.cz)

Takže použité vlhčené ubrousky, ale třeba i toaletní papír bychom si tedy měli také odnášet s sebou s dalším odpadem?

Ano! Ideální je zip-lock sáček, a když už mají lidé potřebu použít vlhčený ubrousek, tak vždy odnést!
Papírový ubrousek nebo toaleťák, které použijeme, když musíme někde vykonat potřebu, v přírodě lze nechat, ale ne jen tak, jsou na to pravidla: vyhloubit jámu, zasypat to, zakrýt to. Jen tak se ten papírový toaleťák rozloží během pár týdnů.


Co dalšího by se mohlo hodit jako dobré tipy na delší výlety do přírody?

Láhve, co se dají opakovaně používat na pití. V zimě používám klasickou bytelnou termosku, která mi slouží léta, pak existují láhve z hliníku, ty jsou pevné a dobré na zimu i na léto. V létě jsou dobré bytelné plastové láhve se širokým hrdlem, ze kterých se dobře pije, mám zkušenost, že i jedna obyčejná petka vydrží přibližně týden opakovaného používání, než se začne mačkat, kroutit a doslouží.
Pokud někdo jde na vícedenní putování, měl by v přírodě počítat s chozením na toaletu a na to jsou speciální malé lopatky, kterou si uděláte jamku a vše pak zasypete zeminou a je to. Jen bychom se měli vyhnout vodním zdrojům a jejich okolí.
Jsem příznivec opakovaného používání věcí, doma mám vyzkoušené a prověřené oblečení a boty z dobrých materiálů. Je lepší koupit si jednu věc, co vám vydrží klidně pět let, než kupovat levné boty a bundy, které vám první větvička roztrhne a můžete to vyhodit.
Dnes existují skvělé materiály, které sají pot a pro předejití zápachu je stačí jen lehce přeprat a taky se rychle usuší.
Co se týče potravin, existují zajímavé věci jako například hotové jídlo pro pobyt v přírodě, které se dá ohřát bez ohně a vařiče pomocí sáčku s práškem, kam se nalije voda, vytvoří se teplo a jídlo se díky tomu ohřeje.

Tip 

Tipy a rady od zkušených cestovatelů, jak si sbalit a připravit jídlo a pití na túry, přináší článek Gurmáni na túře.

Když srovnáte výlety po české přírodě se zahraničím, co máme u nás unikátního, na co jste jinde ve světě nenarazil?

V současné době v Česku je zajímavé, že vzniká mnoho „samoobslužných barů“ – lesních nebo lučních barů, samoobslužných ledniček a podobně. To je zajímavý trend, který je u nás na vzestupu.
Představte si, že uprostřed přírody, kam nevede silnice, teče tam třeba jen potok, narazíte na místo, kde je stůl, lavice, nějaký přístřešek a chladí se tam piva, limonády, je tam třeba i nějaký box s tyčinkami nebo jiným jídlem, co se nezkazí. Platí se podle ceníku do kasičky a evidentně to funguje!

Zajímavost

První lesní bar vznikl v Rychlebských horách asi před deseti let. Nachází se u Horní Lipové a jde o legendární místo Rychlebských hor.

Jinak mi ale u nás nějaké věci chybí: třeba tábořiště. Jednoduše zařízené a ošetřené místo, díky kterému by se předcházelo právě znečišťování a vandalismu. Než aby vzniklo 20 nových ohnišť „načerno“, tak je lepší udělat jedno místo, které vybuduje obec nebo lesní správa a kde bude případně i místo k přespání.
Ne že by takové lokality u nás vůbec nebyly, zmíním třeba jednu u obce Střelná v Bílých Karpatech – nad obcí mají takové pohodové tábořiště s kapličkou, studánkou, posekanou loukou na stan nebo plachtu, je tam připravené dřevo, ohniště, lavičky – úžasné místo!
Takových mi tu chybí víc.

Z hlediska odpadu je zajímavé, že například na Novém Zélandu, v Austrálii, ve Švýcarsku, v Kanadě nebo na Aljašce mají na tábořištích chemické toalety, které využívají přírodních rozkladných procesů.
Představte si to jako kadibudku, která má odvětrání, vedle stojí pytel s rašelinou a vy ji po každé návštěvě tou rašelinou zasypete. Díky přírodnímu odvětrání tam dochází k rozkladu a toaleta tak může sloužit roky, aniž by se o ni musel někdo starat.
Tohle bych u nás uvítal.


Jaký byl po vašich „dobrodružstvích“ v zahraničí návrat do Česka?

Vždy jsem po Česku cestoval, jen se to teď zintenzivnilo, což bylo dané okolnostmi.
Cítím ale, že už nemám takovou potřebu letět někam daleko, a přišel jsem na to, že pod svícnem je často opravdu největší tma a že se dají zažít dobrodružství i u nás. Samozřejmě s nějakými limity – nemáme oceán, nemáme osmitisícovky – ale když se bavíme i o ekologii, o odpadech a tak dále, tak samozřejmě, že pokud vyrazím vlakem na Šumavu, tak to životní prostředí zatěžuji méně, než když poletím na Nový Zéland. Na druhou stranu si myslím, že by lidé určitě měli svět poznávat, že je důležité vykročit za hranice a pak se třeba zase vrátit. Dělat to nějak postupně, nejdřív si projet Česko, pak Evropu, pak se vydat za oceán, proč ne?
Možnosti tu jsou a v každém případě cestování obzory rozšiřuje. A pokud jde o to, co jsem viděl v zahraničí a co se dá přenést k nám, tak to je důsledek toho, že jsem tam byl a viděl jsem to: jaké mají chaty, tábořiště, záchody, trasy, jaký mají systém národních parků a jaký mají management dálkových tras. To všechno je zajímavé! 


Jak byste v rámci srovnání se zahraničím hodnotil turistické značení Klubu českých turistů?

Turistické značení v ČR je perfektní! Všechno se dá samozřejmě vylepšovat, já třeba sleduji, že méně vytížené cesty, které nevedou těmi nejnavštěvovanějšími místy, jsou často zanedbané, nejsou prosekané pěšiny, někde chybí značky a tak dál, rezervy jsou.
Ale celkově je to naše značení skvělé.
V Česku máme přes 40 tisíc kilometrů značených pěších tras, což je obrovské množství, sám mám prochozenou odhadem čtvrtinu. Je to velká síť náročná na údržbu.


Jak tedy podle vás zažít cestovatelské dobrodružství v Česku?

Je třeba zajímavé putovat v zimě. A nemusíte nutně na hory, kde je sníh a lyžaři, můžete zůstat v nížině a chodit po výletech třeba ve Středních Čechách. Ta krajina je najednou drsnější, není v ní tolik lidí a je to zajímavé. A můj tip na závěr je zkusit si vyrazit bez mapy!
Podívat se do ní, říct si třeba „dojedu na tuhle vlakovou zastávku, půjdu tudy a tam nasednu na vlak, co mě odveze zpátky“. A tenhle úsek si zkusit bez mapy.
Anebo jít mimo turistické značky. Díky tomu, že turistická síť je u nás perfektní, jsme naučeni držet se značek. Ale je spousta nádherných cest bez značení, které znají místní a vy je můžete objevovat – já to tak často dělám. Záměrně i bloudím a hledám si cesty a trasy. Jen v první zóně národních parků nesmíte chodit mimo značení, jinak ano. Takže tohle je myslím možnost, jak zažít v Česku dobrodružství!

 

Moc děkujeme za rozhovor plný skvělých tipů a přejeme hodně štěstí s dalšími dobrodružstvími na cestách!

Nastavení souborů cookie

Na našich webových stránkách používáme soubory cookie, které jsou nezbytné k poskytování služeb. S vaším souhlasem budeme používat i další soubory cookie pro účely výkonu, sociálních médií a reklamy. Pro další informace nebo doplnění nastavení klikněte na odkaz „Nastavení cookies“. Souhlas s využitím všech souborů cookie vyjádříte kliknutím na tlačítko „Přijmout vše“. Můžete jej kdykoliv odvolat nebo upravit otevřením nabídky „Nastavení cookies“ v dolní části webové stránky. Podrobnější informace o souborech cookie a zpracování vašich osobních údajů najdete Zásadách ochrany osobních údajů a používání souborů cookie.

Nastavení souborů cookie

Nastavení můžeš kdykoli změnit v nabídce „Nastavení cookies“ v dolní části stránky.