Je to kov, nebo ne? Časté chyby při třídění kovového odpadu

Není všechen kov, co se leskne

Jako není všechno zlato, co se třpytí, tak ani kovy často nemusíme poznat na první dobrou. Největší pastí při třídění kovů může být právě oko, které automaticky vyhodnocuje lesk jako kov. Sáčky od chipsů, obaly od kávy, víčka od másla i blistry od léků – na první pohled vypadají, že jsou vyrobeny z hliníku, ale realita je často jiná.   Často se totiž jedná o takzvané metalizované fólie, tedy plasty nebo papíry, které mají na povrchu jen extrémně tenkou vrstvu kovu. Ta je sice možná vizuálně přesvědčivá, ale pro recyklační linku na kovy nezpracovatelná. Vždy se proto vyplatí mrknout na recyklační symboly na obalu, které napoví mnohem víc než náš odhad. A jak si poradit bez symbolů? Stačí jednoduchý test pokrčením – pokud se materiál po zmáčknutí v dlani vrátí zpět, kov to není.

Jeden obal, dvě budoucí cesty

Další častou mýlkou je snaha třídit kombinované obaly jako jeden celek. Typickým zástupcem je jogurtový kelímek. Hliníkové víčko je kov, kelímek plast. Pokud je vyhodíme spojené, komplikujeme následné dotřídění i recyklaci. Je to sice malý detail, ale právě důslednost v oddělování materiálů často rozhoduje o tom, zda daná surovina skutečně skončí v recyklaci, nebo jako nevyužitý odpad. Oddělení víčka v tomto případě zabere sekundu a plast i hliník můžou putovat, kam patří.

Drobnosti se počítají!

Mnoho i poctivých třídičů má tendenci podceňovat malé kovové předměty. Prázdné hliníkové kalíšky od čajových svíček, drobné kovové uzávěry nebo kancelářské sponky často končí v koši se zbytkem odpadu, protože si podvědomě myslíme, že jsou příliš malé na to, aby jejich třídění mělo smysl. A přitom za měsíc se jich dá v domácnosti dohromady určitě pěkná kupa – zkusme je sbírat třeba do prázdných plechovek. I tyto zdánlivé drobnosti jsou cennou surovinou, kterou moderní technologie dokážou vrátit do oběhu. Není náhoda, že právě z mnoha malých nezbytných dílků se skládá efektivní recyklační systém.

Pozor na skrytá nebezpečí: spreje, chemie i baterie

Spreje sice do sběrné nádoby na kovy patří, ale musí být skutečně prázdné. Proč na tom záleží? Při lisování a zpracování kovového odpadu může i zdánlivě „skoro prázdný“ sprej prasknout nebo explodovat — zbytky stlačeného plynu nebo hořlavé látky uvnitř představují reálné riziko požáru na třídicí lince. Sprej je skutečně prázdný, až když po zmáčknutí trysky nevychází žádný zvuk ani tlak. Pokud sprej ještě syčí nebo v něm cítíme tekutinu, nepatří do kontejneru na třídění kovů, ale ideálně do nebezpečného odpadu. Podobně tomu je u konzerv i plechovek od barev, laků a olejů. Chemické zbytky při recyklaci narušují proces zpracování a mohou kontaminovat výsledný kov. Proto i „skoro prázdná“ plechovka od barvy do šedého kontejneru nepatří. A baterie? Ty patří na speciální sběrná místa, v žádném případě je netřídíme s kovy ani nevyhazujeme do směsného odpadu.

Bleskové tipy pro každodenní třídění kovů

Jak se tedy rychle rozhodnout a neudělat chybu? Test pokrčením jsme již zmínili – když se věc vrátí do původního tvaru, není to kov, jenž by patřil do kontejneru na kovy. Pokud máme i nadále pochybnosti, vyzkoušejme magnet. Kovy, které běžně třídíme, jsou většinou magnetické, takže se přichytí. To ale samozřejmě neplatí u hliníkových plechovek. Další neomylnou cestou jsou recyklační symboly na obalu, které jasně určují typ materiálu. A pokud jsme stále na vážkách, podívejme se přímo na praktickou nálepku na konkrétním kontejneru. Se Samosebou.cz naštěstí není žádné třídění věda, a když si zapamatujeme pár pravidel, nijak nás v každodenním životě neomezí. Třídění kovů je navíc dost možná ten nejpohodovější „heavy metal“, který můžeme pustit našemu životnímu prostředí. Děkujeme, že třídíte odpad, má to smysl. 

Často kladené dotazy (FAQ)